Ukázky:

Z plechu

Hodně jsem studovala a zapamatovala si málo.

Svět je však štědrý, dál nabízel fíky a sýry.

Nevadí, že brzy budu must všechno vrátit,

svět, fíky.

Být železniční stanicí existence není žádná maličkost.

Nemusí to být nádraží Grand Central nebo Haydarpaša.

Železniční depo by mohlo být nízké, s okny pokrytými uhelným prachem

pod šindelovou střechou. Mohlo by být z plechu.

Další záhada obvázaná mýty a rubíny.

Propouštějící chlad i teplo oběma směry, tak jako země.

Otevírám okno

Co jsem chtěla

nebylo vpustit dovnitř vlhkost.

Ta se dá vytřít.

Ani chlad.

Jsou tu přikrývky.

Co jsem chtěla byla 

siréna, hřmění, soused,

ohňostroj, psí štěkot.

Na kterém z nich nezáleželo?

Ano, tento svět je dokonalý,

všechny věci tak, jak jsou.

Já však chtěla

nebýt

tím, kdo trvdě spí na měkkém polštáři,

na čistém prostěradle, nerušeně,

a sní o tom, že je snad ještě čas,

zatímco to všude křičí.

Forma života na uhlíkové bázi

Člověk unavený štěstím postupně střízliví.

JIný, obnošený smutkem, zakopne o svého druhu radost.

Je to jako když pes, který je sám doma, štěká, aby uslyšel svůj vlastní druh.

Nic není třeba přidávat. A přesto přidáváme.

..........................

překlad  Šimon Grimmich